Proč vypálili osm raket na školku? Žena z Ochtyrky vypráví o smrti svého syna.

20. únor 2023 | Hlasy války

Ljubov a Vasyl Maksymčukovi pracovali stejně jako jejich jedenačtyřicetiletý syn Maksym v ropných vrtech ve městě Ochtyrka. 25. února Maksym pomáhal s úpravou mateřské školy na kryt pro civilisty. Rusové ostřelovali vojenské cíle v okruhu jednoho kilometru a způsobili vážné škody na obytných domech. V mateřské školce Solnyško (Sluníčko) přišli o život podle očitých svědků ten den čtyři lidé.

Pětadvacátého února se Ochtyrka ocitla pod palbou. Nejsilněji byla zasažena vojenská základna na sídlišti Dačnyj. Bomby zasáhly i nedalekou školku, kde se ukrývali civilisté. Dnes je to osm měsíců, co tam zemřel náš syn. Ale za co? Žili jsme si své životy, [můj syn] chodil do práce. Z jeho synů jsou dnes sirotci. Neexistují slova, která by popsala utrpení, které nám tito skřeti způsobili.

Co se vlastně stalo? Jak přesně váš syn zemřel?
Bombardovali vojenskou základnu a přilehlé okolí. Možná, že záměrně shodili osm raket na mateřskou školku. Možná dostali tip. Netuším. Základnu bych ještě dokázala pochopit, protože tam byli vojáci. Ale ve školce jsou přeci civilisté. Ukrývaly se tam děti. Syn zrovna pomáhal přenášet židle ze školky do krytu, aby si děti měly na co sednout. A oni všechno vybombardovali. Nad městem létala letadla a shazovala bomby, zasáhlo to i náš dům.

Vašeho syna to zasáhlo, když nosil židle dolů?

Nosili židle pro děti a do toho přiletěla raketa a zranila ho. Zasáhlo ho to do stehenní tepny. Můj syn Maksym a Nataša z ostrahy, která otevírala kryt, zemřeli na místě. Další dva lidé zemřeli později v nemocnici. Byli tam taky ranění, muži, kteří nosili židle do krytu. Ti byli zranění, kdo byl okolo, toho to zabilo. Tak nějak.

Jeli jste potom do nemocnice hledat svého syna?

Nemohli jsme nikam jet, protože nás ostřelovali.

Ale nakonec se vám tam povedlo dostat?
Ne, můj mladší syn tam běžel na vlastní nebezpečí. Přiběhl nejdřív do školky, ale Maksyma mezitím odvezla sanitka do nemocnice. Svého bratra našel v márnici. Ten samý den, o dvě hodiny později. Palba neustávala: stříleli, 20 minut přestávka, a pak znovu začali střílet. Proto jsme si ho taky nemohli odvézt hned z márnice a pohřbili jsme ho až třetí den.

Jak to vypadalo v márnici? Bylo tam hodně lidí?

V márnici byla spousta lidí, zejména z vojenské jednotky. Jeden muž přivezl tělo svého syna. Bez hlavy. Dokázal ho identifikovat jenom podle tetování. Bylo tam strašná spousta vojáků: zastřelených, spálených, popálených. Řekli, že k identifikaci budou potřebovat DNA. Ale jak říkám, jsou to vojáci. Ale proč civilisté? Proč vypálili rakety na školku?

Jak daleko byla školka od vojenské základny?

Asi pět set metrů.

A nálety na tu čtvrť trvaly ještě týden?

Ano, nevycházeli jsme ze sklepa. Každý den nás ostřelovali, nad hlavami nám létala letadla. Bylo to k nevydržení.

Ale vojenskou základnu rozbombardovali, tuším, hned první den?

Ne, pálili po ní celé tři dny! Nezůstal tam kámen na kameni, všechno zničili. Byla to velká vojenská základna a celou ji rozbombardovali. Vojáci zůstali pod sutěmi. Naše děti. Všichni jsou to naše děti: je jedno, jestli jim je 20 nebo 40 let.

Kolik let bylo vašemu synovi?

41 let. Pracoval v těžařském podniku Ochtyrkaněftěhaz jako pomocný vrtař. Začínal jako kuchař, a pak pracoval jako vrtař. Všichni ho měli rádi. Byl to skvělý člověk. Takového syna by si přála každá matka. Nedokážeme se smířit s tím, že je pryč.

Měl (nějaké) děti?

Z prvního manželství měl čtrnáctiletého syna Artura. Z dalšího osmiletého Jurčika. Ten z prvního manželství pak odjel s matkou do Německa. Volá a povídá do telefonu: „Tati?“ A dědeček odpovídá: „Tatínek už není.“ „Jak jako není? Vždyť jsme si s ním hráli na schovku v lese.“ „Je mi líto, je mrtvý.“ Z dětí jsou teď sirotci.

A co váš dům? Jak v něm teď žijete?

Nějak žijeme, opravujeme ho, pořídili jsme nová okna. To vše za naše vlastní peníze. Co máme taky dělat? Zima se blíží. Už je chladno.

Co nyní k Rusům cítíte? Jaké máte pro to všechno vysvětlení?
Co bych cítila? Mám tam příbuzné, ale nebavíme se spolu. Tvrdí nám, že na sebe ty bomby shazujeme sami. Jednu sestru mám v Brjansku, ta je na naší straně, je proukrajinská. V Petrohradě žije můj spolužák z vesnice, bydlel naproti nám, chodili jsme spolu do školy, a on se mě pak zeptá: „Tak co, máte tam hodně ovdovělých paniček?“ Můj manžel, když to slyšel, řekl, že s ním se už bavit nebudeme. Samozřejmě je tu spousta vdov. Nataša, naše snacha, je vdova. Co teď bude dělat sama se synem? Nemůže chodit do práce, protože musí vodit syna do školy a zařizovat spoustu dalších věcí. Z čeho teď budou žít?

Jak se nyní žije v Ochtyrce? Teď je relativně klid?

Je tu relativně klid. Je často slyšet poplach. Jakmile sirény začnou, obchody a všechno ostatní se zavře. Celkem to jde. Ale v okolí se pořád střílí. Kousek od nás leží vesnice Velyka Pysarivka, přímo na hranicích s Ruskem, slyšíme to velmi dobře, bojíme se a jsme nervózní.